Au pair #8 Víkendové výlety aneb jak spálit 1000 kalorií

by - úterý, srpna 01, 2017


Krásný den všem, dnes je tady -asi jako poslední tři týdny- zase 35°, rodinka mi odjela na dovolenou, tak mám teď týden volna (juchuuuu), ale i přesto jsem dnes zůstala celý den doma, protože mi ještě chybí odevzdat do školy nějaké seminárky. I když teda nechápu, koho napadlo dávat studentům práci na prázdniny, možná abych se nudila?
Každopádně jsem se dnes s vámi chtěla podělit o mé zážitky z posledních dvou víkendů, a dát vám třeba nějaký tip na výlet, kdybyste se náhodou někdy nacházeli v provincii Lleida v Katalánsku.

Jelikož máme s děvčaty víkendy vždy volné a nemusíme se o děti starat, můžeme odpočívat, nakupovat a nebo chodit na výlety. Což v pětatřiceti stupních není úplně nejlepší nápad, ale komu by se pořád chtělo válet u bazénu, žejo?

Minulý týden jsme chtěly navštívit Ermita de Sant Antoni del Tossal, což je vlastně kaple nacházející se na vrcholku hory. Péťa přišla s mapkou, která nás k této kapli měla dovést, v polovině cesty jsme ale zjistily, že nám její hostitelský táta nakreslil mapku k úplně jiné památce, která se mu prý líbí mnohem víc. Co vám budu povídat, šly jsme asi čtyři hodiny, v totálním vedru a jediné co mi bylo útěchou byla svačina asi tak pro pět lidí, kterou jsem si vzala pro případ, že bychom se ztratily někde v lesích. Nohy jsem přestala cítit hned po dvou kilometrech, protože jsem si ráno byla ještě zaběhat (logika) a vzala jsem si jen půl litrové pití, protože komu by se chtěl nosit litr a půl? 
No, nebyla jsem asi plně připravena na takovou tůru, takže jsem po cestě byla poměrně negativní a trochu sprostá, ale po cca dvou hodinách jsme došly k Iglesia de Santa María de les Peces, což je kostel pocházející z 11 století a leží kousek od městečka Alàs. Nejhorší na této cestě bylo to, že jsme přesně nevěděly kam jdeme, protože Santa María je poměrně hezky skryta mezi horami, takže jsme většinu cesty jen doufaly, že někde tam bude stát nějaká historická památka.



















Po absolvování 15 kilometrové cesty na Santa María jsem si myslela, že zpocenější a unavenější už v životě nebudu, tuto sobotu jsem ale změnila názor. Sešly jsme se klasicky kolem 9 ráno, protože v tuto hodinu nejsou ještě takové vedra - mimochodem největší pařáky jsou zde asi od 15:00 - 17:00 a touhle dobou určitě nechcete nikde šlapat po horách. Tentokrát jsem měla na starosti cestu já, ale po tom co na nás vyběhli psi a my se potom ještě musely vracet kolem pole plného zavlažovačů, které nás pěkně smočily - radost jsem z nich měla asi jenom já :D - tuto pozici navigujícího převzala Markéta. U mě se toho moc nezměnilo, nohy mě opět začaly bolet po dvou kilometrech, žrádla jsem měla plnej batoh, jen pití už jsem si vzala větší - díky bohu za to. 

Cesta byla docela masakr, šly jsme dlouho do kopce po šutrech a nějak jsme doufaly, že jdeme dobře. Až na to, že jsem vypotila snad litr na kilometr, jsem byla docela spokojená, až do doby, než se holky začaly bavit o medvědech. Mojí největší noční můrou - kromě hadů co se ti doplazí až do postele - totiž jsou divočáci, hadi, vosy a medvědi, které určitě nechcete v lese potkat. Když jsme tedy jeden obrovský kopec vylezly a pak ho zase hezky slezly, došly jsme k silnici od které následoval další kopec k Sant Antoni del Tossal, což je kaple z roku 1920. Ačkoliv se jedná oproti Santa María o novostavbu, je díky zamilovaným párům a blbečkům, kteří mají potřebu rýt své jména do fasády, poměrně zničená. Tohle je podle mě obrovská škoda a nechápu, proč si lidé své jméno nevyryjí raději do kamene, kterých je okolo milion -nebo nevytetují na čelo- ale musí ničit památky.. 
Po té co jsme přežily skály i medvědy, já jsem snědla všech pět svačin a vypila dva litry vody, nás ještě čekala cesta zpět. Po cestě jsme ještě slyšely výstřely z pistole a věřte mi, že jsme opravdu jen čekaly na to, kterou z nás při čůrací pauze zastřelí jako první - pravděpodobně bych to byla já, protože podle bráchových slov běhám jak postřelená srna :D
Žádná kovbojka se ale neudála, pouze jsme po cestě potkaly střelnici kde pár postarších pánů trefovalo létající talíře, jak vzrušující.
Chci říct, že i když to byly cesty náročné a několika hodinové v totálních vedrech, hnala nás touha po štíhlejších stehnech a spálených kaloriích.. no a samozřejmě taky po poznání. Někdy je totiž hodně těžký vylézt až na vrchol, když už tam ale jste, je to nejlepší pocit ze všech! 

Vy mi určitě napište do komentáře jestli se vám dnešní článek líbil a klidně připište i svůj příběh z výletu :) Můžete mě také sledovat na Instagramu, kde jsem asi nejaktivnější a přidávám tam spoustu krásných fotek!

Mějte se krásně, Alexandra 

You May Also Like

1 komentářů

  1. Ja mám odmalička rada takéto dlhé prechádzky a túry, len v takých vysokých teplotách by som asi ani ja nadšená nebola.

    https://lamodaeanarchia.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za každý komentář :)